Vítej, kdo ve zlém přicházíš A nezastírej svojí zlost. Je mi jasný proč jsi tady a co mi přinášíš, Můj dobrodinče, můj vrahu. Oči máš unavený, do moře vrásek vhozený. Dosud jsem na tom nebyl líp. Teď jsem však zavřel všechna okna, všechny dveře svýmu strachu, A tak už mi nevadí dívat se ti do očí... Tak ty jsi ten můj stín, který se věčně za mnou hnal, Obracel město naruby jen kvůli snům. V nejtemnějších záhybech ulic je do úmoru hledal, Aby jim bez milosti roztrhal křídla motýlí. Jak často vídal jsem můj věčnej vrahu v ulicích, Jak v pasážích nočního města zmrzlými prsty nabíjíš svou zdivočelou zášť A soucit odhazuješ jak prázdné nábojnice. Jako dnes vidím, jak se tvá ústa v půlměsíc proměnila A jak na tváři ti rozkvet úsměv, To když sis pomyslel na tenhle okamžik, Kdy domníváš se naivně, že tuhle štvanici konečně skončíš. Jenže já jsem tím co ty a mám tisíc tváří a svou duši zrovna tak vyhořelou A můj stín je tvým stínem a kráčí léta tiše v zádech tvých zrovna tak jako za mnou. To já jsem tvůj obraz v zrcadle, marně svým motýlím snům křídla trháš. Hvězdy jsou unavený, noc pod očima kruhy má a v dálce skřehotá už den. Už s pitvorným úsměvem mi nahlíží do oken, Jenže dnes u mě nenajde splín. Tak jen se do toho dej, stref se mi do tváře. Vyber si kterou chceš, tu já ti nastavím. Já mám jich tisíc, všechny jsou stejně falešný A ty jen jedny ruce, můj dobrodinče. Můj věčnej vrahu, jak často vídal jsem tě, jak lačně prodíráš se tmou, Tvůj rozervaný plášť a promodralý rty a jak zbytečně mrháš úsilím, Protože já jsem tím co ty... Věř mi, až do mě vystřílíš svůj zásobník nenávisti, zhroutíš se k zemi taky ty. Jsi moje černý svědomí, má vlastní ruka s pistolí, Která se roztřeseně obrací proti mně.