Ač dnešní doba nepřeje už kostelům a chrámům, Ač zájem lidí obrátil se ke kinům a krámům. Ač zanícená kázání už nehodí se jaksi Do teorie životní a tím méně i v praxi, Přec jen byl dobou, která ráda hovoří o člověku, Uprostřed Prahy zbudován památník Středověku. A ten, který v tom kostelíku oblíben býval u farníků Pro plamenná svá kázání... Ten, který neznal, co je strach, Ten, z nehož nezbyl ani prach, Unášen kazatelnou asi znova Metat by musel krutá slova Do strachem nalomených zad. Rozhoupat chtěl by stěny věží, Protože s bojácnými stěží O pravdě hovořit by dokázal. A nenašel by mezi všemi, Toho kdo lidem v této zemi, O pravdě hovořit by zakázal. Ten, který neznal co je strach Ten, z něhož nezbyl ani prach Unášen kazatelnou asi znova Metat by musel krutá slova Do strachem nalomených zad! Poznatek do očí by štípal ho jak mýdlo, Že lidé bojí se jen o své dobré bydlo, Třesou se před záští maličkých kostelníků, Svých vlastních sousedů, svých vlastních důvěrníků... Ten, který neznal co je strach, Ten, z nehož nezbyl ani prach, Unášen kazatelnou asi znova Metat by musel krutá slova Do strachem nalomených zad, Do strachem nalomených zad!