Za horizontem prázdných dní
Jsou rána plná slz a noci studené
Vzpomínky v čase poslední
Když zboří pevnou tvrz, srdce je zlomené
Záhon trní v sobě skrývá, slova jež do kůže vrývá
Kapky krve na zápěstí, zvolna odkapává štěstí
Za horizontem svědomí
Stínohra na dlani směje se do očí
Vzpomínky ledy prolomí
Jsou krásou na hraní než klíčem otočí
Ústa mlčí, pravdu znají, oči zradu schovávají, pohled jako rána bičem, tak bezcitný
Tam v trní uschlé růže leží tak nevinně
A kde kdo ptát se může, je pravda ve víně?
Tam v trní uschlé růže tvář barvy popela
A kde kdo ptát se může, proč tohle udělá?
Ztrácí se mezi světy, bez zbytku věty
Slova se ztrácí
Za horizontem v povzdálí
Bludiště plné zrcadel co cestu nenapoví
Vzpomínky časem odvály
Někdo je trním osázel a sochy nepromluví
Ústa mlčí, pravdu znají, oči zradu schovávají, pohled jako rána bičem, tak bezcitný
Tam v trní uschlé růže leží tak nevinně
A kde kdo ptát se může, je pravda ve víně?
Tam v trní uschlé růže tvář barvy popela
A kde kdo ptát se může, proč tohle udělá?
Tam v trní uschlé růže leží tak nevinně
A kde kdo ptát se může, je pravda ve víně?
Tam v trní uschlé růže tvář barvy popela
A kde kdo ptát se může, proč tohle udělá?
Proč tohle udělá?