Sunu před sebou prach lidí
V hromadách na jedno použití
Jsou živí a mluvili by
Zachovávají však příkaz mlčení
Za podstatou mého konání
Malost mé dospělosti
A slibuji jim, když ne sobě
Že bude zase dobře
Dlouhou cestou lemovanou
Skříně plné váz, všude kolem nás jsou
Náhle ztrácím schopnost myslet
Tisíc ku jedné, noci bezesné
Nekonečně dlouhé noci
Minuty a dny, stejně jako sníh tají
Jsem arogancí mající se za vůli oděnou v síti lží
Před sebou sunu prach štítem hrdosti
Abych neušpinil svoji leskou zbroj
Tu jež se leskne do dálky
Přiznávám se
Vždy jsem uměl ublížit
Srdce je přeci jen sval
A tak sunu svůj prach dál
Jsem lhostejností mající se za nezávislost
Jednotvárností překrývající různorodost
Uvědomuji si následky svého bytí
Ale jsem omotán řetězem pýchy
Pošetile bráním své peří
Lžu všem, hlavně sobě
Že bude zase dobře
Pošetile bráním své peří
Lžu všem, hlavně sobě
Že bude zase dobře
Pošetile bráním své peří
Lžu všem, hlavně sobě
Že bude zase dobře