Slepý a s hlavou prázdnou jak schránka na noty, Perem a rukou ráznou děsím se samoty. Píšu pozdě k ránu, dobývám předmostí, Rozeznívám zlatou hranu omylné všednosti. Píšu jí něžná slova, snít budu později, Pohrobek Oblomova, zpíjím se nadějí. S věčností přes rameno sám na rohu ulice Vyvolávám slavné jméno pradávné světice. Kdysi jsem hledal krásu, na sobě havelok, V mraveništích času i v labyrintech slok. Až jsem potkal kněze, nahý byl jak psí kost. Prý že žádná katecheze nesmaže minulost. Končí další září a já, Hvízdavý Dan, S lacinou svatozáří projíždím Irian. Ani v té daleké zemi však poklady nehledám, Vím, že jednou přiveze mi marcipán z Toleda Ani v té daleké zemi však poklady nehledám, Vím, že jednou přiveze mi marcipán z Toleda