Není lehký stát mezi dvěma světy.
Ale věřím, že bůh je láska.
Věřím, že bůh je láska.
Vidím Krista na kříži, jako symbol lásky.
Chtěl bych se s nim bavit, jak se asi dívá na ty, co v jeho jménu soudí mladý nesezdaný páry, za potřeby co jim byly Bohem darem dány.
Poznal jsem tebe a s tebou ten uzavřenej svět, co ti poskytuje řád a jasnou odpověď.
Tam kde panic tlumočívá v otázkách sexu, když jdeš na zpověď.
Mezitím, co píšu, přemítáš o smyslu víry, jestli slepě důvěřovat se neznamená mýlit, o tom jestli jít si pro poznání je vůbec chyba anebo volba člověka, co umí city přijímat.
A vypořádat se s tím, že je to mezi dvěma, že už to není člověk sám, ale muž a žena, co umí projevit smutek, ale i z vášně sténat, když si připustí, co umí jejich vlastní těla.
Když usínám, sním o tom, jak se milujem.
Když vstávám, mám strach, že pak lituješ.
Stojím proti tomu sám, nahej a bez jistot a jediný, co mám je štěstí co nás potkalo.
Když usínám, sním o tom, jak se milujem.
Když vstávám, mám strach, že pak lituješ.
Stojím proti tomu sám, nahej a bez jistot a jediný, co mám je štěstí co nás potkalo.
Láska lidí je dar, jak křehký pohár vína.
Je umění s tím žít, zkus si jí neupírat.
Když jsem to celý přijal, tak jsem pak neusínal.
Co je církev?
A co je víra?
Nebízejí ti tradici a recept na štěstí, vnucujou ti pocit viny, pokud se ho nezhostíš.
Církev lidi spojuje, ano pěknej plán, máš je ale poslouchat, sám sis ho nevybral.
Od dětství máš hájit vyšší ideál, co když on vraždí pravdu, ležící opodál.
Od těch co o ní často mluví, protože jí vlastní, člověk je unikátní, zbavme se těch frází, co mezi naše světy vystavěly němou hráz a proto mi jen paradoxně zbejvá věřit v nás, zbejvá mi věřit že to jde když spolu vytrváme.
Má naděje a tvoje modlitba na konci dne.
Když usínám, sním o tom, jak se milujem.
Když vstávám, mám strach, že pak lituješ.
Stojím proti tomu sám, nahej a bez jistot a jediný, co mám je štěstí co nás potkalo.
Když usínám, sním o tom, jak se milujem.
Když vstávám, mám strach, že pak lituješ.
Stojím proti tomu sám, nahej a bez jistot a jediný, co mám je štěstí co nás potkalo.
Dnes uvěřil jsem v lásku mezi dvěma lidmi, i kdyby jednou odešla, budu navždy jiný.
Třeba existuje místo, kde se duše střetnou, třeba spolu můžem dožít, třeba to jde ve dvou.
Zmizela zvědavost a život prostoupila něha, každá věc se ve srovnání s tím, zdá být bledá.
Vyrážím za pět deset nechci tě nechat čekat, musím rychle běžet, venku vládne zima nevlídný počasí a ty jdeš znovu naproti mě, je to pořád krásný, kdy tohle přestane?
Oba cítíme ten tlak a proto musíme snít, že nám to spolu vyjde a my budem svobodní.
Pojď vezmeme se, půjdeme životem spolu, nebo tě můžu léta doprovázet k vašim domů, pojď nenecháme spolu přece vládnout strach, věčnost není v nebi, je teď a na dosah.
Když usínám, sním o tom, jak se milujem.
Když vstávám, mám strach, že pak lituješ.
Stojím proti tomu sám, nahej a bez jistot a jediný, co mám je štěstí co nás potkalo.
Když usínám, sním o tom, jak se milujem.
Když vstávám, mám strach, že pak lituješ.
Stojím proti tomu sám, nahej a bez jistot a jediný, co mám je štěstí co nás potkalo.