Když stíny k sobě v touze lnou, Tma prohlásí se kouzelnou A někde znějí bicí, Když měsíc tepe do mřížky Dva Popelčiny oříšky S šedivou holubicí, Když zvony půlnoc dozvoní A vratiče se rozvoní, Zlý sen se vrací znovu, Jsou dosud v oknech střepy skla A krev, jež znovu vytryskla, Skapává do proslovů. Jsou dosud v oknech střepy skla A krev, jež znovu vytryskla, Skapává do proslovů. Když úzkost chodí po špičkách Jak dívka v modrých lodičkách A v bílé rozhalence, Když promarněno vzkříšení, Když most má pouta lešení, Jež křičí na milence, Když zlato pláče mosazí, Když vzduch se oděl do sazí A prázdnem škváry zeje Zas strach má ze lži mozaiku A za svěrací kazajku Už našel farizeje. Zvracíme přecpaní a měsíce se počínají pátkem, Křičíme ze spaní, zas děsíce se podepsaným řádkem, Pod hranou odvahou tkví pobledlost, jak Pilát ruce myjem, Když s chladnou rozvahou jde posedlost, pak zítřka nedožijem. Když lež je pravdy zárukou, Jde volnost s pouty na rukou A vůkol kvetou hroby, Když z lásky stal se mouřenín, Pak děvce podá růženín A zbude bez ozdoby, Když zloba zbývá bez lásky, Pak Židům krade oblázky A hlásá toleranci, A intelekt když bez duše, Pak podoben je ropuše či slepci s mečem v tanci. A intelekt když bez duše, Pak podoben je ropuše či slepci s mečem v tanci.