Je sychravý konec léta, rok 9 po kristu. Početný římský vojenský sbor se přibližuje k místu zvanému Teutoburský les. Unavení legionáři se ukládají ke spánku a ač jsou vyčerpaní a prokřehlí, není důvod k obavám. Trestná výprava do srdce Germánie bude do určité míry jen rutinní záležitost. Není na světě armády, která by zkušené a dokonale vycvičené legie dokázala porazit...
Ptáci po nebi táhnou.
Slunce se k obzoru sklání.
Sedím a tesám do kamene.
Posílám bohům svý přání.
Kéž je ze mne centurion, kéž přijde řada na můj štít.
V lesích plných barbarů, jenž si nezaslouží žít.
Soumrak pomalu padá
Na šedivou Germánii, nepřátelskou a zlou.
Nevíš, co bude zítra, nevíš, co bylo dnes.
V mlhách je cítit zrada
A močál čeká na legii.
Tak nevlídně nás vítá
Teutoburský les.
Z nápisu ve skále se budoucí dozví, kdo před věky tu stál.
Kdo tu navždy svoje jméno vytesal.
Pak jednou tiše vysloví, ten kdo zabloudí až sem,
Kostrbatá písmena psaná Římanem.Soumrak pomalu padá
Na šedivou Germánii, nepřátelskou a zlou.
Nevíš, co bude zítra, nevíš, co bylo dnes.
V mlhách je cítit zrada
A močál čeká na legii.
Tak nevlídně nás vítá
Teutoburský les.
V září roku 9 našeho letopočtu došlo v bažinách Teutoburského lesa (na území dnešního Německa) ke střetu tří elitních římských legií v počtu mezi 30 až 40 000 muži s germánskyým kmenem Cherusků vedených náčelníkem Arminiem (Hermannem).
Když se legionáři roztažení do nekonečného zástupu jen s velikými obtížemi prokousávali rozmoklým terénem a bažinami, z hloubi Teutoburského lesa na ně zaútočili germánští válečníci ze všech stran. Po třídenním masakru utrpěl neporazitelný Řím jednu z nejkatastrofálnějších porážek v historii a z početného kontingentu se podařilo zachránit jen pár šťastlivcům.