Po obloze vítr žene stovky bílých plachetnic Potopí se bezejmenné, nezbude z nich vůbec nic Jsou to rodné sestry písní, které kdysi zazněly Polechtaly, pohladily, a pak někam zmizely Jednou z nich je píseň tato, jachta zvící deset stop Veze slova, šperky, zlato, neboť kapitán je trochu snob Snědl všechnu moudrost dneška, a tak je mírně otylý Proto jachta jede ztěžka na konci té flotily Ale on směje se mi: Karle, hele, co bys pouštěl do gatí Pojedeme zase v čele, jen co se vítr obrátí A tak se ženem do záhuby a za zvuků garmošky Vylézají z podpalubí krysy, spojky, předložky