Ta zem, co už odkvétá... . Kde stíny bojí se hnout... . Tam zločin se zaplétá s noční krajinou. Tam otec se usadil, a počal život můj. Farář se pohodlí, zde je domov tvůj. (Domov tvůj). Tady se probouzím, a opět usínám. Prožil přes třicet zim, v hlavě zmatek mám. Kolik je všude zla, ty stvůry žijou v nás. Zvednutý stavidla, nenávist nemá hráz. A já tu stojím, jak cizí vojín. Opět se bojím, že může být hůř. Kam se to ženem? Za velkým věnem. Proč každej druhej má u sebe nůž? Co se to stalo? Stačí jen málo. Copak se musíme o všechno rvát? Kolik je lidí, co se jen stydí. Lásku svou někomu najevo dát. Soucit mě opustil, po letech ztracených. Přišel o spousty sil, v bitvách prohraných. Otupen, bez zbraně, teď křičím do davů. A zcela odevzdaně, vstoupím do svých snů. Kde budou lidé chtít, čistou zemi svou. Rozdílnou víru mít, nebude zábranou. Dosud však na světě, děti hladoví. Touží po odvetě, vrazi masoví. A já tu stojím, jak cizí vojín. Opět se bojím, že může být hůř. Kam se to ženem? Za velkým věnem. Proč každej druhej má u sebe nůž? Co se to stalo? Stačí jen málo. Copak se musíme o všechno rvát? Kolik je lidí, co se jen stydí. Lásku svou někomu najevo dát. (End)...