Musím se přiznat,
že čím dál častějc trhnu hrůzou,
Co kdyby skončilo tohle mý rande s múzou?
Vždycky jsem si myslel, že bych bez hudby nedokázal žít.
Dneska už ale vim, že by to holt muselo něják jít.
Možná je vážně na čase dostat rozum
A být na tomhle světě konečně co k čemu,
Zasadit strom, a ne ganju,
Postavit dům a ne si hlavu.
No a v ten moment se vždycky oklepu a zasměju se tomu,
Mávnu rukou a pošlu zas dál brko.
Každýmu náleží po právu minimálně po pávu
A budem to zas sypat jako z rukávu.
Tak jako už nejednou, pokračuju dál svojí cestou.
I když tu žijem všichni v jednom lejně,
Tak stejně není nutný hejbat se v hejně.
Teda zřejmě. tak múzo zašeptej mě:
Prosím už nezoufej, všechno bude oukej,
Tady je moje ruka, ty mi svou dej
A ukážeme všem spolu nos dlouhej.
Múzo. při troše štěstí věci vypadaj lepší.
Hlava v dlaních, nohy v pěsti, to nic nevyřeší.
Stejně není co, a to fakt.
Bejt je fajn, tak buď rád.
A i když se to tak nemusí leckdy zdát,
Vesmír tě sem nepřitáh aby tě mohl srát.
Častokrát, když mě venku déšť přepad,
Přísahal bych, že každá kapka padala jen na mou hlavu.
Cejtil jsem se tím víc sám, v čím větším jsem stál davu.
A když vypadl ven a byl opravdu sám,
Akorát víc hlasů plnilo mou hlavu.
Nevyhnu se dluhům ani jinejm neduhům tohohle druhu,
Když holt nečumím na cestu, tak chodím v kruhu.
Tak dlouho je už všechno kolem rap, že už nepoznám skutečnej svět
A když ho potkám venku ze svý ulity, tak hned mažu zase zpět.
A proto tehdy a teď jsem happy, že jsme se zapletli
V jeden okamžik se naše oči střetly a jako by si řekly:
Prosím už nezoufej, všechno bude oukej,
Tady je moje ruka, ty mi svou dej
A ukážeme všem spolu nos dlouhej.